Charakter a prameny soukromoprávní ochrany spotřebitele

Soukromoprávní ochrana spotřebitele je oproti té veřejnoprávní více kazuistická a zaměřená spíše
na právní následky jednání. Vychází z předpokladu, že spotřebitel je vůči podnikateli slabší
smluvní stranou a jako takovému mu proto poskytuje právní ochranu. Zvýhodnění podnikatele
bývá obvykle spatřováno zejména v informační nerovnováze, která vyplývá zejména ze
zkušeností s prodejem, ze znalosti nabízeného výrobku a obvykle i lepší znalosti práva, nebo z
možnosti jednostranně stanovit smluvní podmínky. Pro vyrovnání této nerovnováhy stanoví
soukromé spotřebitelské právo odchylky od obecného závazkového práva, nebo jeho doplnění.
Soukromoprávní úprava ochrany spotřebitele tak zejména zajišťuje regulaci smluvní volnosti a
informační povinnost vůči spotřebiteli, která by mu měla umožňovat se kvalifikovaně
rozhodnout. K zajištění ochrany spotřebitele zákonodárce využívá kogentních nebo relativně
kogentních norem, které obvykle zcela nevylučují smluvní volnost, pouze ji omezují ve prospěch
spotřebitele tak, že strany se mohou od těchto zákonných norem odchýlit, avšak pouze ku
prospěch spotřebitele a tedy často ku neprospěchu podnikatele.
Soukromoprávní ochrana spotřebitele tak využívá zejména prostředky omezující smluvní
autonomie stran při sjednávání smluv jako je uložení předsmluvních povinností, vymezení
povinného obsahu smluv, zákaz určitých typových smluvních ujednání, zákaz zneužívajících
ujednání, nebo interpretaci právního jednání ve prospěch spotřebitele.
Reálný neprospěch podnikatele však nemusí z poskytnutí vyšší ochrany spotřebiteli nezbytně
plynout. Například § 2165 OZ umožňuje spotřebiteli uplatnit právo z vady u spotřebního zboží v
době 24 měsíců od převzetí. Podnikatel se však může rozhodnout poskytnout tuto dobu
spotřebiteli delší. To je nepochybně pro spotřebitele výhodnější a na první pohled pro
podnikatele nevýhodné, což však platí pouze teoreticky, protože pokud bude výrobek po celou
zákonnou dobu i dobu nabídnutou podnikatelem bez vad, bude z této vyšší ochrany těžit i
podnikatel, neboť spolehlivé zboží a výhody pro spotřebitele mu nepochybně mohou pomoci
přesvědčit stávající zákazníky o nákupu dalšího zboží, nebo získat nové zákazníky a podpořit tak
své podnikatelské aktivity. Je tedy otázkou, zda skutečně ochrana spotřebitele vždy znamená
poškození podnikatele.
V oblasti soukromého práva poskytuje ochranu spotřebiteli zejména OZ. Relativně úzkou
materii, smlouvy, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, upravuje zákon č. 257/2016 Sb., o
spotřebitelském úvěru. Tento zákon transponuje příslušné unijní předpisy a tím cílí na ještě vyšší
ochranu spotřebitele a zlepšení podnikatelského prostředí v této oblasti, a tedy i minimalizaci
lichvy. V současnosti se tato právní úprava týká všech typů společenských úvěrů od tzv.
mikropůjček až po hypotéky. Zákon upravuje vstup do odvětví poskytování a zprostředkování
spotřebitele a pravidla výkonu tohoto povolání, ale i práva a povinnosti poskytovatele a
zprostředkovatele spotřebitelského úvěru i spotřebitele jako dlužníka, avšak pouze některá.
Ostatní práva a povinnosti jsou definována smlouvou uzavřenou mezi smluvními stranami,
ustanoveními OZ o smluvním typu závazkového práva a také obecnými ustanoveními OZ. Je
třeba podotknout, že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo také smlouva o
spotřebitelském úvěru nepředstavuje samostatný smluvní typ.
Samostatné systémové postavení tohoto zákona vyplývá pravděpodobně ze samostatného
postavení jeho předchůdců, a to zejména zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách
sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně v zákona č. 64/1986 Sb., pro který bylo zvoleno
samostatné postavení s argumenty, že představuje pro spotřebitele srozumitelnější a přehlednější
formu a zákonodárcům umožní pružněji reagovat na dynamiku trhu a vývojové trendy.

Ustanovení soukromoprávní povahy na ochranu spotřebitele ale nalezneme i v některých dalších
zákonech jako například § 11a zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, který stanoví opatření na ochranu
zákazníka a spotřebitele; nebo § 63 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o
změně některých zákonů, ten rozšiřuje obecnou informační povinnost poskytovatele veřejně
dostupné služby elektronických komunikací, jako podnikatele vůči spotřebiteli, o další in-formace
související s předmětem uzavíraného právního vztahu. Některé soukromoprávní nároky
spotřebitelů lze nalézt také v nařízeních EU, která jsou na rozdíl od směrnic přímo aplikovatelná
a spotřebitelé se tak svých práv v nich uvedených mohou sami přímo dovolávat.
Soukromoprávní úprava ze své povahy zcela nevyhnutelně vyžaduje vlastní aktivitu spotřebitelů
při sledování dodržování jejich práv a jejich případném vymáhání. Pokud se tedy spotřebitel cítí
být jednáním podnikatele poškozen, musí se sám brát o svá práva. Od 6. 1. 2023 nově mohou
podle § 23 a násl. ZOchS také státní instituce dohlížet na dodržování soukromých práv
spotřebitele, nicméně ani v tomto případě nejednají za spotřebitele.