Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele

Český zákonodárce transponoval směrnici CCD prostřednictvím § 9 SpotřÚ 2010, který ve svém odstavci 1 stanovuje povinnost věřitele, aby s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to jak před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, tak i před významným navýšením celkové výše spotřebitelského úvěru. Zákon stanovuje povinnost vycházet při posuzování úvěruschopnosti z dostatečných informací, které si má věřitel získat od spotřebitele či z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti.

Věřitel však není jedinou osobou, které toto zákonné ustanovení stanovuje povinnosti. Rovněž spotřebitel je povinen na žádost věřitele tomuto poskytnout „úplné, přesné a pravdivé údaje“, které věřitel potřebuje pro to, aby posoudit úvěruschopnost spotřebitele takovým způsobem, jak mu to ukládá § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010.

Na povinnost stanovenou v odstavci 1, tedy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, lze nahlížet z vícero úhlů. Zákon hovoří o tom, že tato povinnost dopadá na věřitele obecně. O nově zavedenou povinnost se však jedná jen vůči věřitelům, kteří jsou nebankovními subjekty. Pro věřitele, kteří naopak jsou bankovními subjekty se jedná o konkretizaci již dříve existující obecné povinnosti zakotvené ustanovením § 12 odst. 1 BankZ:
„banka nebo pobočka zahraniční banky je povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejích vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky.“ Každopádně je tedy bez pochybností, že tento zákon jako první výslovně rozšířil onu povinnost obsaženou v odstavci 1 na všechny věřitele poskytující spotřebitelský úvěr.

Přestože byla tato povinnost zákonem ukotvena až SpotřÚ 2010, jde o přirozený zájem věřitelů, který mezi nimi musel existovat již od samého počátku poskytování úvěrů. Věřitel, ať již s uzákoněnou povinností či bez ní, se snaží správně odhadnout a posoudit schopnost spotřebitele splatit onen poskytnutý úvěr a až poté se rozhoduje, zdali mu úvěr poskytne.

Toto ustanovení chrání tedy nejen věřitele, kteří mají povinnost poskytnout úvěr až po posouzení schopnosti spotřebitele jej splatit a jsou tak chráněni před neuváženým poskytováním peněz a zároveň tak chrání i případné ostatní věřitele téhož spotřebitele, ale zároveň se jedná o ochranu vůči spotřebiteli, kterému dané ustanovení „spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.“ poskytuje určitou záruku, že věřitel bude při posuzování úvěruschopnosti a následném poskytnutí úvěru postupovat takovým způsobem, aby spotřebitele alespoň do jisté míry chránil před jeho neschopností splácet.
Primárním účelem, se kterým zákonodárce toto ustanovení napsal, je zejména ona ochrana spotřebitele, a to před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k jeho insolvenci a všem jejím negativním důsledkům jako je z ekonomického hlediska ztráta majetku či ze společenského hlediska důsledky projevující se společenskou stigmatizací, narušení rodinných a sociálních vztahů spotřebitele, přičemž ony negativní důsledky se nemusí dotýkat pouze jeho samotného, ale všech osob na něm závislých.

Cílem oné povinnosti v odstavci 1 je tedy zajistit, aby věřitelé předcházeli vzniku nesplacených pohledávek za spotřebiteli. Věřitel má uloženo splnit svou povinnost posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Pokud vyjdeme ze zákona o kolektivním investování a jeho ustanovení § 75 odst. 2 můžeme postupování s odbornou péči definovat jako „jednání kvalifikované, čestné, odpovědné a v nejlepším zájmu.“ To však stále nejsou konkrétní kroky, které by měl věřitel před poskytnutím spotřebitelského úvěru poskytnout a zákon samotný žádný výčet nestanovuje.