Sankce za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost

S povinnostmi a jejich porušením se pojí sankce. Jinak tomu není ani v případě povinnosti věřitele dle § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010. Na onu sankci myslí ustanovení § 20 odst. 2 písm. e) téhož zákona, který stanoví, že „Věřitel se dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 9 odst. 1.“ Dle § 20 odst. 5 písm. a) „se za správní delikt uloží pokuta do 20 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce (…) 2 písm. e).“

Zákon původně upravoval jen tuto veřejnoprávní sankci a soukromoprávní sankce za porušení povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnost spotřebitele chyběla. Byla však většinově dovozována dobovou odbornou literaturou jako vznik soukromoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou spotřebiteli při poskytnutí spotřebitelského úvěru
věřitelem, který řádně nepřezkoumal jeho bonitu. Tato škoda může vzniknout jak ve formě zaplaceného úroku z prodlení, smluvní pokuty tak i škody, kterou spotřebitel utrpěl v důsledku výkonu rozhodnutí. Škodu však dle odborné literatury nemůže představovat samotná jistina úvěru a ani úrok, který by byl v přiměřené výši, stejně jako další přiměřené náklady úvěru. Jedná se o finanční prostředky, které byly dány spotřebiteli k dispozici, s tím, že úroky a další případné náklady jsou považovány za ekonomicky odůvodněnou cenu těchto prostředků. Naopak nepřiměřené úroky a jiné náklady by se rozhodně za součást škody, která spotřebiteli vznikla, považovat daly. Kritériem pro posouzení přiměřenosti úroků a nákladů je takový spotřebitel, který by splňoval běžná kritéria úvěruschopnosti.

Pokud by u spotřebitele byly sjednány například nepřiměřeně vyšší úroky než u běžného úvěruschopného spotřebitele, jehož úvěruschopnost byla věřitelem posouzena s odbornou péčí, šlo by to k tíži onoho věřitele, který by se toho nemohl dovolávat a tato nepřiměřená částka by byla považována za škodu, jež vznikla spotřebiteli.