Spotřebitelský úvěr

Definici spotřebitelského úvěru upravuje § 2 odst. 1 ZSÚ, podle něhož jde o: 

„odloženou platbu, peněžitou zápůjčku, úvěr nebo obdobnou finanční službu poskytovanou nebo zprostředkovanou spotřebiteli“.

ZSÚ dále v odst. 2 až 4 rozlišuje tři základní kategorie spotřebitelských úvěrů:

• Úvěr na bydlení;
• Úvěr jiný než na bydlení;
• Vázaný úvěr (typicky spojený s koupí konkrétního zboží či služby).

Zjednodušeně lze spotřebitelský úvěr popsat jako poskytnutí finančních prostředků podnikatelem (poskytovatelem nebo zprostředkovatelem) fyzické osobě, která nejedná v rámci svého podnikání.

Spotřebitelský úvěr není v občanském zákoníku samostatně upraveným institutem, ale zahrnuje různé typy závazkových vztahů podle jeho části čtvrté, včetně:

• Peněžité zápůjčky (§ 2390 OZ);
• Úvěru (§ 2395 OZ);
• Odložené platby sjednané v rámci jiné smlouvy (např. kupní nebo o dílo)12;
• Jiných obdobných finančních služeb.

Do poslední uvedené kategorie spadají závazky, které nejsou zákonem výslovně pojmenovány, ale jejich podstata odpovídá úvěrovému vztahu, jako je například leasing s právem odkupu.

Poskytovatel, zprostředkovatel a spotřebitel

Poskytovatelem spotřebitelského úvěru je subjekt, který – typicky jako podnikatel – poskytuje spotřebiteli finanční prostředky s očekáváním jejich návratnosti, zvýšené o úrok či jiné příslušenství. V ekonomické rovině nese podnikatelské riziko, zahrnující nejen náklady na administrativu a financování, ale i riziko nesplácení spotřebitelem (tzv. default). Proto se snaží dosáhnout dostatečné výnosové marže z úroků a poplatků, která pokryje náklady na správu úvěrů a riziko.

Poskytováním spotřebitelského úvěru se potom rozumí nabízení možnosti sjednat spotřebitelský úvěr, předkládání návrhu na jeho uzavření, přípravné práce směřující k uzavření smlouvy (včetně poskytování doporučení), sjednávání spotřebitelského úvěru a výkon práv a povinností z uzavřené smlouvy.

Poskytovatelem může být pouze licencovaná právnická osoba vykonávající svoji činnost za podmínek stanovených ZSÚ či jiným předpisem18, přičemž ZSÚ explicitně vymezuje okruh subjektů oprávněných poskytovat spotřebitelské úvěry. Podle § 7 se jedná o:

• Banky, zahraniční banky a zahraniční finanční instituce (za podmínek dle zákona upravujícího
  činnost bank);
• Spořitelní a úvěrní družstva;
• Platební instituce a zahraniční platební instituce;
• Poskytovatele platebních služeb malého rozsahu;
• Instituce elektronických peněz a zahraniční instituce elektronických peněz;
• Vydavatele elektronických peněz malého rozsahu;
• Nebankovní poskytovatele spotřebitelského úvěru za podmínek stanovených ZSÚ,
  přičemž výčet subjektů je taxativní.

Zprostředkovatelem spotřebitelského úvěru je osoba, která sama úvěr neposkytuje, ale zprostředkovává jeho sjednání mezi spotřebitelem a poskytovatelem. Zpravidla v rámci své podnikatelské činnosti a za úplatu. Působí tedy jako spojovací článek mezi finanční institucí a
koncovým zákazníkem.

Ekonomicky lze roli zprostředkovatele chápat jako součást administrativních nákladů poskytovatele – ten mu hradí provizi za vyhledání klientů, přípravu smluvních podkladů a v některých případech i za následnou komunikaci s nimi. Pro spotřebitele může využití zprostředkovatele přinášet výhody v podobě snadnějšího výběru produktu z úvěrové nabídky či pomoci s formálními náležitostmi procesu uzavírání smlouvy.

Stejně jako u poskytovatele, také u zprostředkovatele ZSÚ stanovuje v § 16 taxativní výčet podnikatelů oprávněných zprostředkovávat spotřebitelský úvěr. Jedná se o:

• Samostatného zprostředkovatele (§ 17 ZSÚ);
• Vázaného zástupce (§ 27 ZSÚ);
• Zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru (§ 37 ZSÚ);
• Zahraničního zprostředkovatele.

Co se týče pojmu spotřebitele, ZSÚ neobsahuje vlastní definici a využívá tu obsaženou v § 419 OZ, podle něhož je spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci svého podnikání nebo samostatného výkonu povolání.