Spotřebitel

Osoba spotřebitele je elementárním bodem spotřebitelského práva a v současnosti stále velmi
významným pojmem soukromého práva. Pro další zkoumání práva ochrany spotřebitele je tedy
důležité porozumět tomu, koho lze za spotřebitele považovat a koho nikoli.
V českém právním řádu nalezneme 2 definice pojmu spotřebitel, a to v § 419 OZ, kde je
definován jako „každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného
výkonu svého po-volání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“. OZ tak za spotřebitele
označuje pouze tu osobu, která kumulativně splňuje všechny v definici uvedené vlastnosti a
znaky. Druhou definici spotřebitele nalezneme v § 2 odst. 1 písm. a) ZOchS, která stanoví, že je
„spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu
svého povolání“.
Obě uvedené definice vychází z práva Evropské unie.55 Legislativa Evropské unie za spotřebitele
považuje výhradně osobu fyzickou, což se promítá i do uvedených definic. I v unijní legislativě
však existuje výjimka. Tou byla zejména směrnice Rady (EU) 90/314/EHS ze dne 13. června
1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Podle čl. 2 odst. 4 této směrnice bylo
možné za spotřebitele považovat i právnickou osobu. Tato směrnice však byla k datu 30. června
2018 zrušena a na-hrazena novou směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze
dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách.
Nová směrnice pojem spotřebitele uvádí v samotném textu směrnice pouze jednou, a to ve
vymezení předmětu ochrany v čl. 1, ale nedefinuje jej. Namísto pojmu spotřebitel zavádí a
používá pojem „cestující“, neboť podobně, jako její předchůdkyně zajišťuje ochranu spojenou s
cestovními službami nejen spotřebitelům, ale i zástupcům podniků a profesionálům. Cestujícím
dle čl. 3 odst. 6 je tak na rozdíl od spotřebitele každá osoba. Definice spotřebitele jako fyzické
osoby tak v současnosti již není narušena.
Ke smlouvám uzavíraným s dvojím účelem se nakonec vyjádřila i unijní legislativa, a to v bodě 17
preambule směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů, který stanoví: „Pokud je však v případě
smluv majících dvojí účel smlouva uzavřena za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec
obchodní činnosti dané osoby a obchodní účel této činnosti je natolik okrajový, že nepřevažuje v celkovém kontextu
dotčené transakce, tato osoba by rovněž měla být považována za spotřebitele.“ Přestože se tento text
neobjevil přímo v samotné definici spotřebitele této směrnice, je uvedený bod preambule
významným výkladovým vodítkem. Samotný pojmový znak spotřebitele, jednání mimo vlastní
podnikatelskou činnost, by však tímto neměl být příliš narušen, neboť k zařazení právního
jednání do smluv s dvojím účelem musí být podnikatelský účel kupujícího skutečně zcela
podřadný.
Posledním pojmovým znakem spotřebitele je uzavírání smlouvy nebo jiné jednání s
podnikatelem. Tento pojmový znak je přímo obsažen pouze v definici uvedené v § 419 OZ. Je
možné uzavřít, že obě uvedené definice vymezují pojem spotřebitel obdobně, ačkoli je evidentní,
že v definici v ZOchS chybí znak jednání fyzické osoby s podnikatelem. Literatura tuto
skutečnost obvykle nepovažuje za významnou, neboť na podnikatele odkazují následující
ustanovení ZOchS.
Vzájemný vztah obou definic vychází ze vztahu předpisů, ve kterých jsou uvedeny, tedy definice
§ 2 odst. 1 písm. a) ZOchS je definicí speciální vůči definici uvedené v § 419 OZ, která je v
soukromém právu generální obecnou definicí. Definice uvedená v ZOchS je považována za
definici základní pro právo veřejné.

Rozdílnost textace definicí spotřebitele není ojedinělým úkazem českého právního řádu. Pro
unijní právo je typické definování pojmů užívaných v sekundárních právních aktech pro každý
tento akt samostatně. Definice spotřebitele samozřejmě není výjimkou. Tato skutečnost
nepochybně způsobuje nejednotnost pojmů, ale teoreticky i nejednotný výklad a aplikaci právních
norem. Problémy způsobují i jednotlivé překlady směrnic do různých jazykových variant. Některé
překlady směrnic tak mohou být od originálních textů v různé míře odlišné.