Spotřebitel

Osoba spotřebitele je elementárním bodem spotřebitelského práva a v současnosti stále velmi významným pojmem soukromého práva. Pro další zkoumání práva ochrany spotřebitele je tedy důležité porozumět tomu, koho lze za spotřebitele považovat a koho nikoli.

V českém právním řádu nalezneme 2 definice pojmu spotřebitel, a to v § 419 OZ, kde je definován jako „každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého po-volání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“. OZ tak za spotřebitele označuje pouze tu osobu, která kumulativně splňuje všechny v definici uvedené vlastnosti a znaky. Druhou definici spotřebitele nalezneme v § 2 odst. 1 písm. a) ZOchS, která stanoví, že je „spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání“.

Obě uvedené definice vychází z práva Evropské unie.55 Legislativa Evropské unie za spotřebitele považuje výhradně osobu fyzickou, což se promítá i do uvedených definic. I v unijní legislativě však existuje výjimka. Tou byla zejména směrnice Rady (EU) 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Podle čl. 2 odst. 4 této směrnice bylo možné za spotřebitele považovat i právnickou osobu. Tato směrnice však byla k datu 30. června 2018 zrušena a na-hrazena novou směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách.

Nová směrnice pojem spotřebitele uvádí v samotném textu směrnice pouze jednou, a to ve vymezení předmětu ochrany v čl. 1, ale nedefinuje jej. Namísto pojmu spotřebitel zavádí a používá pojem „cestující“, neboť podobně, jako její předchůdkyně zajišťuje ochranu spojenou s cestovními službami nejen spotřebitelům, ale i zástupcům podniků a profesionálům. Cestujícím dle čl. 3 odst. 6 je tak na rozdíl od spotřebitele každá osoba. Definice spotřebitele jako fyzické osoby tak v současnosti již není narušena.

Ke smlouvám uzavíraným s dvojím účelem se nakonec vyjádřila i unijní legislativa, a to v bodě 17 preambule směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů, který stanoví: „Pokud je však v případě smluv majících dvojí účel smlouva uzavřena za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby a obchodní účel této činnosti je natolik okrajový, že nepřevažuje v celkovém kontextu dotčené transakce, tato osoba by rovněž měla být považována za spotřebitele.“ Přestože se tento text neobjevil přímo v samotné definici spotřebitele této směrnice, je uvedený bod preambule významným výkladovým vodítkem. Samotný pojmový znak spotřebitele, jednání mimo vlastní podnikatelskou činnost, by však tímto neměl být příliš narušen, neboť k zařazení právního jednání do smluv s dvojím účelem musí být podnikatelský účel kupujícího skutečně zcela podřadný.

Posledním pojmovým znakem spotřebitele je uzavírání smlouvy nebo jiné jednání s podnikatelem. Tento pojmový znak je přímo obsažen pouze v definici uvedené v § 419 OZ. Je možné uzavřít, že obě uvedené definice vymezují pojem spotřebitel obdobně, ačkoli je evidentní, že v definici v ZOchS chybí znak jednání fyzické osoby s podnikatelem. Literatura tuto skutečnost obvykle nepovažuje za významnou, neboť na podnikatele odkazují následující ustanovení ZOchS.

Vzájemný vztah obou definic vychází ze vztahu předpisů, ve kterých jsou uvedeny, tedy definice § 2 odst. 1 písm. a) ZOchS je definicí speciální vůči definici uvedené v § 419 OZ, která je v soukromém právu generální obecnou definicí. Definice uvedená v ZOchS je považována za definici základní pro právo veřejné.

Rozdílnost textace definicí spotřebitele není ojedinělým úkazem českého právního řádu. Pro unijní právo je typické definování pojmů užívaných v sekundárních právních aktech pro každý tento akt samostatně. Definice spotřebitele samozřejmě není výjimkou. Tato skutečnost nepochybně způsobuje nejednotnost pojmů, ale teoreticky i nejednotný výklad a aplikaci právních norem. Problémy způsobují i jednotlivé překlady směrnic do různých jazykových variant. Některé překlady směrnic tak mohou být od originálních textů v různé míře odlišné.